PRÁCE DĚTÍ ZE 3. TŘÍDY ČERVEN 2016

Potopené město hrůzy –   Adam Waller

Jednoho dne vstali mrtví z hrobů a házeli dynamity po městě.

Jak je házeli, roztočili Zemi, až byla celá od vody. Pak se půlka země potopila. Už je tam potopená 222 milionů let. Jednoho dne se planety srovnaly od Slunce a Merkuru, namířily na zeměkouli. Slunce předávalo energii a Merkur vypálil sluneční paprsek na Zemi a udělal do Země díru velkou 1 metr. Je v ní 10 lidí se skafandry. Jeden kluk se jmenuje Kevin a rozhodl se zničit všechny živé mrtvé. Půjčil si raketomet a vyplaval na hladinu. Šel na hřbitov, ale raketomet zapomněl. Přišlo mu divné, proč leží před hrobem diamanty. Měl pocit, že je má vzít, tak je vzal a dal je do pytlíku. Seshora se spustily pytle s prachem a nic nebylo vidět. Byly slyšet podivné zvuky a Kevin ztratil pytlík s diamanty a utekl pryč, do starého města. Když mrtví házeli dynamit, v tomhle městě zůstaly zříceniny. Kevin tam našel zapalovač a tlustý klacek. Zapálil ho. Uviděl dům a šel tam. Našel tam omráčeného člověka. Pak plaval zpátky ke svým lidem a řekl jim, že viděl staré město. Chtěl, aby šli s nimi a oni souhlasili a šli. Tak šli stavět město a našli ty ztracené diamanty. Diamanty byly velké a mají hodnotu 2 milionů až 1 miliardy. Lidi z nich ale udělali diamantové krumpáče a zničili s nimi hroby živých mrtvých. Potom vybudovali nové město a našli způsob, jak zničit všechny mrtvé. Kevin vykopal díru a našel tam zdroj času. Stoupnul si na něj a portnul se do roku 1978. To bylo ještě všechno v pořádku. Měl štěstí, že měl s sebou lopatu. Šel kopat díru, kde našel zrezlý fleret, sadu granátů, rotačák a jako poslední atomovou bombu. Vrátil se zpátky a ukázal to ostatním. Někdo měl nápad: „Hodíme tu bombu do portálu monster.“ Tak teda šli zabít živá mrtvá monstra. Portálem se dostali na místo za dvě sekundy. O hodinu později našli portál mrtvých monster. Když tam byli, počítali do dvou. Raz. Dva!!!! Bouchlo to, třáslo to o zem a zničilo to všechna monstra. Kevin a ostatní nevyletěli do vzduchu, takže se portnuli do starého města. Jmenuje se staré, ale ve skutečnosti je nové, protože ho nově postavili.

Už je to sto let a od té doby je všechno v pořádku a lidi si tam vybudovali vlastní civilizaci.

 

 

Město zítřka – Adéla Rezková 

Bylo jednou město a to bylo tuze prapodivné. Bylo tak plné lidí, že se o tom dozvěděli i vědci a prohlásili město za zítřejší.

Ve městě bydlela mladá dívka, která žila jenom s babičkou. Jednou šla do parku a potkala tam další dívku. Netušila však, že dívka, kterou potkala, je robot. Dívka zaváhala a zeptala se jí:“Kdo jsi?“ Druhá dívka odpověděla: “Jmenuji se……….“, ale nedokončila větu. Dívka se zarazila: „Moment, ty  jsi……………………“. Náhle se ozvalo hlasité uíííí, uíííí. Dívka se tak polekala, až omdlela.

Druhý den ráno se probudila na obilném poli a přišlo jí to opravdu divné. Zvedla se ze země, byla jak omámená. V tom si všimla divné placky připnuté na tričku, měla tvar písmene T. Chtěla si jí sundat, ale něco jí říkalo, že by to neměla dělat. Náhle uslyšela: “Psst, ticho“ a vedle ní se objevila dívka – robot. „Něco nás pronásleduje“, řekla. Chvilku se nic nedělo a dívka se otázala, proč tady čekají tak dlouho, když v tom se vyřítil obrovský náklaďák. Když popojel, dívka uviděla něco, co ještě nikdy předtím neviděla, tolik úžasných věcí. Chtěla si na ně sáhnout, když v tom uslyšela z ampliónu nemilosrdnou zprávu: „Slyšte, slyšte, porouchala se budova číslo 602.“ Dívka běžela do budovy 602 a viděla tam dva neznámé muže, kteří jí řekli: „´Tvá kamarádka je mrtvá“. A pak jí také řekli, že náš svět vybuchne za 52 dní. Dívka nechápavě odvětila:„Za padesát dva dní, musíme něco udělat!“, vykřikla.

A od té doby se dívka snaží zachránit celý svět.

 

Dračí město – Alžběta Hlavsová

V dračím doupěti žil dračí král,  který  sežral  každého, kdo  se ukázal a nesplnil  úkol. Přišel plnit úkol dráček. Vtrhl do města a uviděl tam dráčka Kouzelníka. Šel za ním, potřeboval kouzelný prášek.  Kouzelník mu ho dal a dráček se vrátil na hrad. Drak šílel, naštval se a chtěl ho sežrat. Dráček ale utekl, král ho honil, až se vyčerpal a upadl k zemi. Dráček vyhrál a celé město se radovalo a oslavovalo. Ten dráček se chtěl stát králem, tak se stal.

Celé město jásalo a všichni byli rádi.

 

Povídka o městě Štěstí – Anna Khopová    

Město Štěstí bylo veliké a slavné. Bylo v něm všechno krásné, světlé, ale neživé. Každý, kdo do něj vstoupil, dostal zvláštní dar.

     Jednou do města Štěstí vstoupilo město Lásky. Město Lásky bylo všebarevné, pestré a hezké. Město Lásky dostalo zvláštním darem město Země. Město Země bylo prázdné. Jednoho dne šlo i město Země na návštěvu do města Štěstí. Když město Země došlo k městu Štěstí, nejdříve pozdravilo a pak se ho zeptalo: „Město Štěstí říká se, že kdo sem vstoupí, dostane zvláštní dar, a proč jsi mi ho ještě nedalo?“  Město štěstí odpovědělo: „Dávám ti tuto zvláštnost, dávám ti živé tvory, zvířata, lidi, rostliny, stromy, keře a vzduch.“ Ve městě Země najednou začala šumět voda, stromy a keře růst, lidé a zvířata žít, ptáci zpívat.

Město Země poděkovalo a pak se ještě zeptalo města Štěstí: „Kdo ti dal dar dávat městům dary?“ Město Štěstí odpovědělo: „Dostalo jsem tento dar od našeho vládce města Slunce.“ A město Země se ptalo: „Kde bydlíme?“ Město Štěstí odpovědělo: „Bydlíme ve městě Vesmíru“. Nakonec město Země šlo domů.

Jednoho dne se stalo, že město Štěstí se ztratilo. Ve městě Země a Lásky se přestalo žít dobře. Města Země a Lásky začala hledat město Štěstí, ale nemohla ho najít. Šla do místa, kde bylo město Štěstí a tam našla pergamen. Na pergamenu bylo napsáno: „Milé město Lásky a Země, rádo bych vám předalo moji vládu“. Pokud odpovíte Ne, budu tady navěky a lidé budou chtít dostávat pořád více a více, až by nakonec byli chamtiví a vedlo by to ke konci lidstva. Pokud odpovíte Ano, moje štěstí potká každého alespoň jednou za rok. Města Země a Lásky souhlasila.

A proto my lidé jsme na světě a máme se rádi a milujeme se. A nejméně jednou za rok máme my lidé velkou radost.

 

 

VĚČNÉ MĚSTO – Antonie Michalová

Holčička jménem Charlie šla do školy, když potkala pána, který seděl na lavičce nedaleko školy. Holčička ho pozdravila a dala se s ním do řeči. A pán začal vyprávět:

„Kdysi jsem žil ve Věčném městě. V tom městě kralovali král s královnou, kterým se po dlouhé době narodilo miminko, holčička jménem Charlie. Zanedlouho však miminko náhle zmizelo. Nešťastný král a královna ji nechali hledat po celém království, ale jako by se po ní slehla zem. O rok později královna velkým žalem zemřela. Nešťastný král se velmi trápil a vyhlásil, že ten, kdo najde princeznu, dostane darem Věčné město v jeho království.“

Po těchto slovech Charlie souhlasila, aby ji pán odvedl ke králi. Šli dlouhou cestou, až přišli na mýtinu v lese, tam se zastavili a pán posypal Charlie kouzelným práškem. Náhle se před nimi objevilo velké království. Pán a Charlie vstoupili do velkého hradu a setkali se s králem, který ihned poznal svou dceru. Král je přivítal a uspořádal velkou hostinu.

Král slib dodržel a daroval pánovi věčné město.

Pán se opět vrátil do věčného města. Nechtěl však městu vládnout, vládu nechal na králi, všichni si tam dobře žili a měli se rádi.

HONZA A TISKÁRNA – Antonín Drlík

Byla jednou v Praze tiskárna, která tiskla, když jste chtěli a co jste chtěli. Dokonce jste do ní nemuseli dávat papír! Byl také student, který studoval tiskárny. Jeho studia byla rychle hotová.

Patenty na speciální tiskárnu vyšly a hned začala sériová výroba. Jenže tiskárny nefungovaly! Student, o kterém jsem vám povídal, se jmenoval Jan Vosk. Usmyslel si, že bude jako Honzové z pohádek a že opraví ty nefungující tiskárny. Jednu si koupil a zkusil ji opravit. Celou ji rozebral, ale nenašel žádnou závadu. Jednou v noci se mu do bytu vloupali zloději. Zavolal policii. Měl elektrický obušek a snažil se jím zasáhnout zloděje. Omylem se jím dotknul zástrčky od tiskárny. Najednou začala fungovat, ale jen na sekundu. Tiskárny nefungovaly, protože v zásuvkách byl příliš slabý proud. Tiskárny potřebovaly silnější. Policisté lupiče zatkli a odvezli.

Výrobce Honzovi však za objev nic nedal. Byl na něj naopak příšerně naštvaný, protože si na závadu chtěl přijít  sám.

 

ČERVENÉ MĚSTO – Hana Fialová

To bylo jedno Červené Město a v tom městě bylo všechno červené. Červená byla tráva, stromy, keře , skály a kameny, voda v rybnících, řekách, říčkách a loužích i sníh. Dokonce i na semaforech byla jen červená světla a muselo se na nich pořád stát. V roce 2001 se narodila holčička jménem Adéla. A ta Adéla neměla ráda červenou, protože všechny hračky, kočárek, panenky, boty, šaty i pokojíček měla v červené barvě. Tak neměla ráda v tom městě skoro nic – jen červenou limonádu a zmrzlinu.

Jednoho dne zabloudil do města z jiného kraje barevný papoušek. Poletoval kolem domu Adélky a pak si sednul na její okno. Adélce se moc zalíbily jeho různé barvy a proto se rozhodla, že to chce ukončit tu červenou barvu. Tak všechny přesvědčovala, aby měli rádi i jiné barvy. Lidé z města tomu nerozuměli, jiné barvy neviděli a zdálo se jim, že červená je nejlepší a jinou barvu nepotřebují. Proto se ze začátku Adélce nevedlo, ale nakonec se jí podařilo přesvědčit jednu kamarádku, že přece jen není na světě jedna barva že i ostatní mohou být také hezké. Představovaly si spolu město v nejrůznějších pestrých barvách a chtěly domy, chodníky, auta, trávu natřít na zeleno, modro, růžovo, fialovo, žluto, oranžovo a ještě v mnoha jiných barvách.

Vymyslely proto spolu plán, že udělají lidem představení o barevném papouškovi. Všem se to nakonec hodně líbilo a tak pochopili, že jsou různé i krásnější barvy než je červená.

A protože se to tak lidem z městečka líbilo, tak se rozhodli, že městečko přemalují a také přejmenují. Kvůli jménu se však hádali a hádali, nemohli se dohodnout, až starosta řekl, že je přejmenuje ten, kdo tohle město zachránil před červenou barvou. Tak se Adéla a její kamarádka rozhodly – teď se bude jmenovat Město Barev.

 

 

Město plné vlkodlaků – Helena Rádlová

V jednom vzdáleném městě žili lidé, kteří se navzájem neměli rádi. Bylo to krásné město, jeden dům hezčí než druhý, a lidé si krásné domy záviděli.  Vzácné věci si kradli, a ti okradení to těm zlodějům opláceli. Neuměli si odpouštět.

Jednoho nepěkného dne se na náměstí objevil zvláštní člověk. Byl vyhublý, měl šedivé vlasy a zářivě bílé zuby. Všichni se ho lekli a on promluvil chraptivým hlasem: „Když to nepřestane, ta nenávist, co mezi vámi žije, tak si mě nepřejte. Za rok se vrátím, a jestli v křišťálové kouli uvidím něco špatného, tak…“

O rok později se jeho zuby znovu zaleskly uprostřed náměstí: „Neviděl jsem nic pěkného, a proto to musím udělat. Dávám vám poslední šanci.“ Všichni se zasmáli a zeptali se: „A co jako?“ „Neptejte se.“

Za dalšího úsvitu se vrátil. Pane bože, on už to nebyl člověk, ale vlkodlak! Nezvaná návštěva všechny pokousala a ve městě místo lidí už bydleli jenom vlkodlaci.  Proměnil se zase v člověka a zasmál se: „Ha ha ha. To máte za to, jak se k sobě chováte.“

Město teď vypadalo jinak. Bylo to tam ošklivé a neupravené, neměli tam potravu ani nic k pití. Vlkodlaci si museli začít pomáhat, aby to snesli. Když někdo našel něco k jídlu, tak všechny zavolal, aby se šli nažrat. Pomalinku se jim začala vracet lidská podoba. Trvalo to stovky let, než se proměnili zpátky v lidi. Museli se k sobě začít chovat slušně a být na věky na sebe hodní. A vlkodlak?  Ten už se nikdy nevrátil.

 

 

Budoucí město – Jáchym Mrkvička

Bylo nebylo, před několika tisíci lety – to už byli pračlověci – žil kluk. Jmenoval se Haku. Žil ve stanu z mamutích kostí. Učil se lovit lední bizony a různé jiné lední zvěře.

Jednou šel do hor, aby ulovil pár ledních jelenů. A tu najednou uslyšel záblesk. Rychle se otočil. Uviděl bránu do budoucnosti!

Vůbec nečekal a vběhl do ní. Najednou se ocitl v ráji. Všude jezdila auta a autobusy a tramvaje. Ještě nikdy to neviděl. A také proto byl hrozně nervózní, jak lidé měli kostýmy, ale ne jako on. Začal se stydět a okamžitě se chtěl vrátit. Tak se otočil, ale brána tam už nebyla. Začal bránu nervózně hledat, ale už ji nenašel. Uvědomil si, že není cesta návratu. Musí si zvyknout.

Uplynulo pár let. Už si našel přátele a dokonce už uměl i jejich řečí. Vyrostl a musel dělat nějaké povolání. Řekl si: budu učitel. Proto šel do školy, aby ho vzali. Když zaklepal na ředitelnu, uslyšel, že někdo říká: dále! Tak otevřel a uviděl pana ředitele. Tak se domlouvali a k jeho překvapení ho vzali. Učil je o svém domově.

 

 

Město zabijáků – Jana Šimoníková

 ,,Kdo z vás zná město zabijáků?“ ,,Já! Já ho znám!“ ,,A jak se jmenuješ?“ ,,Já jsem Pavlínka.“ ,,Dobře Pavlínko, co tedy o tom městečku víš?“ ,,No….

Vypráví se, že tohle městečko vedl jeden starosta. Byl prý na pohled pěkný, ale ve   skutečnosti byl prý zlý a nespravedlivý. Jednou brzy ráno, to ještě nevyšlo ani sluníčko, zaklepal někdo starostovi na dveře. Starosta se divil, co kdo chtěl takhle brzy. Vstal a šel otevřít dveře. Stál tam cizinec, který po něm vyžadoval město. Starosta řekl: ,,Prosím tě, ty ses zbláznil!“ a zavřel dveře. Další dny se to opakovalo. A starosta přestal cizinci otevírat. Cizinec za ním chodil každý den.

Jednoho dne to starosta už nevydržel, otevřel a začal hystericky řvát: „Přestaň mě už obtěžovat! Táhni odsud, táhni z mého města!“ Starosta už už zavíral dveře, ale cizinec do nich strčil a řekl starostovi: „Za to, že jsi odmítl budeš potrestán. Tímto proklínám tebe i tvé město!“ Cizinec se otočil a odešel. Dlouhou dobu se nic nedělo, ale časem si starosta všiml, že mu začínají žloutnout nehty, kůže chlupatět a zuby mu začaly růst.

A tak prokletí bylo, že každou noc, hned po západu slunce, se starosta měnil ve strašlivou příšeru. A tak byl, dokud zase slunce nevyšlo. A jeho město se začalo měnit společně s ním. Všichni obyvatelé se začali také měnit a pokaždé, když někdo nový vešel do města, už nevyšel. Tak se to prý stalo.“

„A Pavlínko, víš, kdo jsem já?“ „Nevím, pane“ „Já jsem starosta!“

 

JAK SE HONZÍK UČIL VE MĚSTĚ CHOVAT – Klára Kadlecová

Já jsem Honzík a budu vám vyprávět, jak jsem se naučil chovat.

A právě nyní náš příběh začíná!!!

Jednou povídám: „Táto, postav mi koloběžku!! A mámo, ty mi upeč buchty!!“

Já si zajedu do města a chci jet na koloběžce! No tak, už to máte??? Oba dva mi

to přichystali, a tak jsem se vydal do města.

Když jsem dojel do města, na chvilku jsem se zastavil a slezl z koloběžky a prohlížel si hračky ve výloze. Když jsem chtěl pokračovat v jízdě, koloběžka nikde!!! Tak jsem se ptal lidí okolo, kde mám koloběžku a zda ji neviděli??? A najednou jsem uviděl kluka, projel okolo mě. Říkám si: „Aha! Tak tady mám tu koloběžku! Ty, kluku, vrať mi mou koloběžku!!“

A ten kluk mi říká: „Ty neumíš poprosit?“  „A jak se to říká?“: zeptal jsem se.  Kluk na mě vykulil oči a povídá: „Cože? Ty nevíš, jak máš někoho o něco požádat či poprosit? No, zkrátka řekneš, kouzelné slovíčko prosím.“ Honzovi došlo, že dokud nepoprosí, tak koloběžku asi zpátky nedostane. Řekl tedy klukovi: „No tak tedy pěkně prosím, vrať mi tu koloběžku!“ Ten kluk Honzovi koloběžku nakonec vrátil, ale zase mu u toho něco chybělo … zeptal se tedy: „A to mi ani  neřekneš děkuji?“ „Cože?“, optal se Honza. Chvilku přemýšlel a pak rychle odpověděl: „Děkuji. A jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Honza.“ Kluk se Honzovi představil jako Petr a jelikož by se Petrovi hodil nějaký kamarád, nabídl Honzovi kamarádství. Honza, ale netušil, co to kamarádství vlastně je. A tak mu to Petr vysvětlil a ještě slíbil, že ho naučí slušnému chování.

Petr začal mít hlad, tak se Honzy optal, zda s sebou nemá nějaké peníze. Honza měl s sebou jenom ty buchty a koloběžku. „Hele, já mám buchty! Dáš si?“, zeptal se Honza Petra. Petr poprosil o jednu buchtu a Honza mu ji dal. „Kde máš rodiče, Petře?“, zeptal se Honza. „Šli na Pražský hrad a já nechtěl, tak jsem si tu měl zůstat hrát a čekat, než se vrátí. Prý se vrátí asi za dvě hodiny“, odpověděl Petr.

Kluci si povídali a zahlídli žebráka. To je chudák! „Co kdybychom mu dali buchtu?“, dostal Honza nápad. „Honzo, lepšíš se v tvém chování!“, pochválil ho Petr. Honza mu poděkoval a napadlo ho, že by dali žebrákovi buchty tři. Šli za žebrákem a dali mu ty tři buchty. Žebrák Honzovi poděkoval a za jeho laskavost mu dal pytel. Kluci slušně poděkovali a podívali se dovnitř a zjistili, že jsou tam dukáty! Zeptali se žebráka, zda nemá nějaký další, prázdný pytel, aby si mohli dukáty rozdělit. „Jasně chlapci, tady jeden máte“: řekl žebrák. Honza a Petr si dukáty rozdělili a rozloučili se. Oba dva se vydali ke svým rodičům a domluvili se, že se zase sejdou, aby spolu mohli zažít další dobrodružství.

„Ahoj, mamko a taťko!“, přivítal se Honza se svými rodiči a začal jim vyprávět svůj příběh z  města a jak mu napečené buchty pomohly získat kamaráda Petra a pytlík s dukáty. Nezapomněl také říci, že díky svému kamarádovi Petrovi se naučil chovat. Maminka s tatínkem byli rádi, že nakonec Honzovi přes jeho panovačnost vyhověli a dočkali se napraveného Honzíka.

A vám, děti, přeji, abyste měli spousty kamarádů a hezky se k nim chovali, je to opravdu fajn!!!

 

Město Koníčkov – Sophie Korantengová

Bylo jedno město Koníčkov. Vypadá moc moc hezky. A tam byla taky škola. A v té škole je hodně dětí a učitelů, vychovatelů a kuchařů.Ve škole se učí matematiku. Vypadá, že jim to jde. Už slyším paní učitelku, jak říká: Kolik je jedna plus jedna? Dva, dva. Volá Kája. Hlásíme se, Kájo! Nevykřikujeme!A potom se ozvalo. Crrrrr! Crrrrr! Přestávka, děti. Jó! Jó! Jó!

Venku si Kája s Pepíkem hráli na honěnou. Bylo sluníčko. Pak se ale přihnal obrovský mrak a začlo pršet. Prší! Volá Kája. Prší! Děti, domů!Kap, kap, kap. Ááá! Jé! Jé! Jé! Děti jsou celé mokré. Deti šly na oběd. Za sebou nechávaly mokré šlápoty. K obědu dostaly horké jídlo. Crrr! Paní vychovatelka šla otevřít. Byla tam Kájina máma. Karolína Ohlávková domů!

Pa, Pepíku. Pa, Kájo. Ahoj, mamí! Ahoj.Kája jede autem. Mají dům.  Kája  musí  jít rovnou spát, ve škole byla celý den.  A přemýšlí: Co asi dělá Pepík?Kája z toho přemýšlení úplně usnula. A zdál se jí krásný sen. Jak táta s mámou jí koupili koně. Byl to nádherný grošovaný kůň. Kája s Pepíkem každý den jezdíli do školy a náramně si to užívali.

Crrrrr! Crrrrr! Kájo, vstávat do školy!

Nééé, cože? A kde mám koně?…

 

STMÍVÁNÍ JE ZÁHADA, ANEB SVĚTLO NEMOHLO BÝT BEZ TMY – Veronika Křístková

            Bylo ne-nebo bude? To už jsem bohužel zapomněla. Takže mi prosím odpusťte, že budu vyprávět napůl v budoucnosti a ta druhá půlka bude v minulosti.

Takže to bylo, nebude jedno město, které bude tak barevné, až z toho šla hlava kolem. Ale jednou, když bylo 21. prosince a pan starosta se zrovna bude vracet domů, se setmělo. Byla to hrozná pohroma (sice jak pro koho, dětem se to líbilo, ale znáte dospělé ti jim to zase překazili). Po několika hodinách se rozsvítilo. Protože černá barva do jejich města vůbec nepatřila, tak ten zmatek narůstal a děti to bavilo ještě víc. Nejvíc bude zmatený starosta, který právě přijel. Řešilo se to tak dlouho, než se opět setmí. A pak bylo zas světlo. 28. prosince bude tma asi o tři čtvrtě hodiny kratší. A tak to děti začne bavit, až se nabídnou a pokusí se to vyřešit. Půjdou tedy do vedlejší vsi, kde se budou chtít zeptat kamarádů. Jenomže dojdou za tmy.  Jim to ovšem nevadilo. Šly za nimi i ve tmě a budou se jich ptát, jestli náhodou něco neví. „My bohužel nic nevíme“, řekly a rozhodly se, že to budou řešit spolu. „Ale prosím. Až se rozsvítí,“ řekl jeden kluk a ostatní s ním souhlasili.

Až bude zase světlo, tak se vydali hledat. Jenže v dalším městě to nedopadne o moc líp. Ale dětem se už dál nechtělo. Proto se rozhodly pro jinou metodu (listování v knihách). A tak listovaly a listovaly, dokud to nenašly. V knize, na které bylo napsáno BIBLE, bude tento článek: Každý večer se začíná stmívat. V zimě je noc (tma)delší než den (světlo). V létě je tomu naopak. Děti si to četly, furt do kola, až konečně někdo řekl: „Tak jim to půjdeme říct?“ A tak šly. A až se rozdělí, tak jich bude zas pouze pět. Jakmile došly, tak to starostovi vysvětlí.

Pan starosta byl tak rád, že jim každému dá jeden pohár se zmrzlinou. A oni se tam objevily ostatní děti. A tak si tam budou povídat, než se setmělo.

 

Nevděční rodiče – Viktorie Křístková

Je večer. V jednom domě se přestalo svítit. A právě tady se bude odehrávat náš příběh.

Malá Dita leží v posteli a snaží se usnout. Ach jo!  Je skoro půl desáté a já jsem ještě nezamhouřila oko. No tak! Přece někdy musím usnout. Zavřít oči a klidně oddychovat a ……. chrrr! Konečně usnula! Ale pod očními víčky se jí obrazy jeví dál.

Jeví se jí tam město. Ale co ro? Semafory pro auta mají místo červené, žluté a zelené barvi: modrou, fialovou a růžovou. A to ještě nemluvím o semaforech pro chodce! Tam už ty barvy nejsou ani určeny. Jednou je tam žlutá, podruhé červená atd atd. Lidi tady chodí v různobarevných, pestrých oblecích. Někdy dokonce jako šašci, nebo v různých maskách. Bodejď by ne! Vždyť je tady masopust!  Ale jako kdyby mezi pestrými papoušky šel jeden černý kos. Ale vždyť je to maska kominíka. Možná je to opravdový kominík. Protože vylezl na střechu, a se svou štětkou začal čistit komín jednoho obzvlášť krásného domu.

Hned se k němu přivalil hlouček turistů a začali ho obtěžovat otázky jako: „Jé pane kominík, nemohla bych si vás vyfotit?“, nebo: „Pane! Nemohl bych si na vás sáhnout?“  Kominík se na ně jenom osopil a zeptal se jedné paní: „Madam, jakou máte práci?“  „Jsem psychiatrička.“ „No dobrá.  A jaké by vám bylo, kdyby vám do toho vašeho psychiatričení někdo říkal: jé! Mohl bych si vás vyfotit paní psychiatričko?! A to platí i pro vás!“  Turisti poznali, že s takovým kominíkem se asi těžko domluví, a tak šli dál.

Ale také kominíkově pozornosti (jako všem ostatním lidem) ušly 2 malá očka. A ta patřila… hádejte komu. No přece Ditě. Kominík chvíli čistil, a pak…jako by se po něm zem slehla.  Koukla se do okna toho domu …co? Nechápu to! Nikdo tam sice nebyl, ale když se Dita koukla pozorněji, viděla, že se tam za křeslem někdo schovává. Ale vždyť je to kominík! A co to dělá? Vždyť on krade! Dita musí jednat rychle. Chytila nejbližšího pána za ruku, a ukázala mu to. Pán si ze začátku brblá pod vousy. „Vždyť je to můj barák. Kdo by mi sem lezl? Co šmíruješ?“ Ale když se tam koukl, vyvalil oči, zašátral v kapse po mobilu a okamžitě zavolal policii. Policie za chvíli přijela a jedna paní policistka řekla: „Ale ale, vždyť to je známý lupič a mistr převleků.“ Potom dali Ditě letenku pro 3 na Velikonoční ostrov.     Dita utíkala domů celá šťastná: „Jupí! To byl mami sen.“ Načež přišla maminka a vynadala jí: „ Je… je ani né půl šestý a ty tady takhle vyvádíš!“

Dita se vzbudila a pomyslila si:  Tak mi asi nikdo není moc vděčný, že jsem pro mě, tátu a mámu dostala letenku na Velikonoční ostrov.

 

Město vedle sopky – Václav Křivka

Bylo jednou jedno město, u kterého byla aktivní sopka.

Jednou ráno byl poplach. Všichni utekli až na jednoho kluka. Byl totiž na kopci a měl špunty v uších, protože ve městě byl hluk. Koukal do přírody a ne na to, jak ze sopky teče láva. Měl baťůžek, ve kterém měl dalekohled, jídlo a pití. Když se otočil a vyndal si špunty do uší, nevěřil vlastním očím. Všude byla láva. Koukl se dalekohledem a viděl, jak lidé utíkají.

Když si jeho rodiče vzpomněli na svého syna, poslali za ním helikoptéru. Když doletěli a šli pro kluka, láva zavalila helikoptéru. Řekli: Musíme ručkovat po drátech. Láva zničila elektrárnu.

Když se setkali, to bylo radosti! A ti, co jim shořela helikoptéra, za hrdinský čin dostalo novou a lepší helikoptéru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pověsti o stromech z V.třídy, říjen 2015

Fanynka B.: Bříza

Kdysi dávno byly břízy ne černobílé, ale jen černé. Jedna taková bříza byla ve skutečnosti víla Líza, která se ve dne proměňovala v břízu a v noci tančila na paloučku jako víla.

Jednoho dne se probudila ze svého březového spánku a uviděla spoustu lidí, kteří chodili po lese a na každý strom a na každou břízu se pořádně podívali. Mezitím se jeden z oněch lidí bavil s myslivcem, že na příkaz prince Michaela se musí o les pořádně starat. Byla pravda, že les nebyl zrovna nejbohatší a mnoho stromů napadli brouci, proto se Líza velmi zaradovala, že se o les někdo postará. Po nějaké době se les opravdu vzpamatoval a zotavil se. Víla byla velmi vděčná princi, že se o její domov tak hezky postaral, i když o ní nevěděl. Řekla si, že musí princi osobně poděkovat.

Jednou v noci přemýšlela o tom, jak by mohla princi poděkovat, když uslyšela dusot kopyt. Nejdříve tomu nevěnovala pozornost, protože si myslela, že zase přijíždí princova družina, když se však zaposlouchala víc, uslyšela i podivné tlumené rány. Byli to dřevorubci, kteří chtěli tajně porazit stromy. Víla se lekla a utekla. Celou noc utíkala, seč jí její nožky stačily. Ve dne odpočívala a přemýšlela, co si počne.

Řekla si, že se zkusí poradit s čarodějkou Mollou a v noci se vydala do její sluje. Místo by poznala i poslepu, protože se z něj ozývalo různé bublání a vycházel z něho podivný zápach. Když vešla dovnitř, uviděla malou shrbenou babičku s dlouhým nosem, která zrovna házela něco do kotlíku. „Dobrý den,“ pozdravila víla. „Dobrý den, děvenko. Vím, co chceš a můžu ti pomoci,“ zakrákorala Molla, „už ti vařím lektvar, který tě na tři dny udrží být člověkem. Můžeš o dřevorubcích říci královi. Také vím, že by ses chtěla potkat s princem Michaelem. Jestliže to uděláš, budeš člověkem, dokud na tebe bude myslet,“ řekla čarodějka a podala Líze malou lahvičku s bleděmodrým lektvarem. Líza poděkovala a napila se.

Ocitla se před krásným zámkem, poprosila stráže, aby ji pustily ke králi, a stráže jí vyhověly. Sdělila králi všechno, co se stalo, a on slíbil, že dřevorubce potrestá. Potkala i prince Michaela a oba se do sebe ihned zamilovali. Líza žila s královskou rodinou na zámku, až se jednoho dne rozhodli, že vystrojí svatbu.

Ten den, co se měla svatba konat, šel princ časně ráno do lesa. V lese potkal krásnou dívku, která mu nabízela nápoj. Nevěděl, že je to převlečená čarodějnice Molla a že mu namíchala nápoj lásky. Princ nápoj přijal a vypil. V tu chvíli, jak to udělal, přestal na Lízu myslet a nebohá víla se proměnila v břízu. Protože měla na sobě bílé šaty, proměnila se na břízu černobílou.

 

 

Ema M.: Pověst o vznešené Jívě

                Byla jedna vrba, nebyla to ale jen tak ledajaká vrba, pocházela ze vznešeného rodu Jívů a byla na to patřičně pyšná. Nikdo nevěděl, kolik jí je let, ale už na první pohled byla stará.

Rostla v lese, který byl podstatně mladší než ona. Protože všichni z lesa byli mladší než ona, říkali jí stařenka. Popravdě řečeno, paní Jíva z toho radost neměla, a tak se snažila zvířátkům radit a pomáhat. Chtěla je tím přesvědčit, aby jí říkala jinak. Povedlo se jí to, ale moc dobře ne. Začala být nazývána ředitelkou Jivanou Kontrolovou – všechno ví, všechno zná a všude byla dvakrát. To také nebylo pro paní Jívu zrovna nejlepší. Paní Jíva si pomyslela, že když její rady nikdo neocení, tak nikomu radit nemusí a taky neradila. Zvířátka časem začala její dobré rady postrádat.

Potom přišlo sucho a v lese nebylo co jíst. Jediný, kdo to věděl předem, byla paní Jíva. Ta se dobře připravila. Zvířátka byla nucena vyhledávat potravu ve vesnici za lesem. Přišla třeba na to, že tam roste ovoce, že v domě jsou vždycky granule pro psy a kočky i miska s vodou. To všechno jim moc chutnalo a trávila tam všechen čas. Obyvatelům vesnice se to vůbec nelíbilo, radili se mezi sebou, co s těmi lesními vetřelci provést. Došli k závěru, že musí vykácet les.

Káceli, káceli, až došli k velké vrbě jívě, bylo jí asi 1000 let. Prohlásili ji za památný strom, který se nesmí pokácet. Celý les byl pryč, na jeho místě lidé postavili novou vesnici. Uprostřed návsi stála památná vrba jíva, lidé se scházeli v jejím stínu a bylo jim tam moc dobře.

Na počest památné vrby jívy se tato vesnice jmenuje Jivina.

 

 

František B.: O stromu života

Kdybyste jeli do Athén a tam došli do Akunue, tak by se před Vámi objevil mohutný baobab. Kdybyste se zeptali, proč tu stojí, tak by Vám řekli, abyste šli do hospody U baobabu a zeptali se toho muže v koutě. Ten by Vám koupil víno a začal by Vám vyprávět:

„Byl jednou jeden muž jménem Kukae a ten rozséval semena po poli. Mezi semena vína se zakutálelo semeno baobabu. Těch semen vína bylo tolik, kolik je lidí na zemi. Za několik dní vyrostl na poli baobab se stejným počtem listů, jako bylo semen vína. Pokaždé, když se někdo narodil, narostl baobabu list, když někdo zemřel, baobabu list spadl. Na podzim neopadával a k dětem i mluvil.

Takový strom chtěl i čínský pán Chung – Lhe a poslal k baobabu tři ninji. Druhý den potom, co ninjové přišli, našli lidé u kmene baobabu tři muže v kápích rozervané kořeny. To síla přírody zabránila zkáze světa.

 

Vojtěch M.: Fagusovy stromy

Byla takhle v Anglii jedna malá víska. Je to už tak dávno, že si nikdo nepamatuje, jak se jmenovala. Obyvatel bylo jen pár, tesař s rodinou, kovář s pomocníkem, pár sedláků a zahradník. Život v ní plynul klidně, ale jednou se tam stala věc, na kterou její obyvatelé ještě dlouho vzpomínali.

Byl večer a zahradník večeřel. Těšil se, jak se vyspí, když v to někdo zaklepal na dveře. „Kdo je?“ zeptal se zahradník. „Hladový a unavený poutník,“ zněla odpověď. Zahradníkovi se nechtělo od večeře, ale byl to dobrák, a tak šel otevřít. O hodinu později už noční poutník spal a zahradník přemýšlel, kdo by onen návštěvník mohl být. Nakonec se rozhodl, že to počká na ráno.

Druhého dne mu jeho host řekl: „Když jsi mě vpusti do svého domu, i já Tě k sobě pozvu.“ A po obědě už bylo vidět dvě postavy, jak jdou na západ. Šli dlouho, až dorazili k velkému lesu. Sedm dní jim trvalo, než došli do zvláštních končin, kde bydlel zahradníkův host.

Všechno se zde zahradníkovi líbilo, ale nejvíc stromy se stříbrnými kmeny a se zlatými listy. Pak došli k obrovskému stromu, ve kterém byly dveře a okna. „Tak to je můj domov a mé jméno je Fagus,“ řekl poutník a otevřel dveře. (Fagus znamená Buk.) Vešli do předsíně a pokračovali do místnosti plné pokladů. „Teď si zde něco vyber,“ řekl zahradníkův hostitel. Zahradník mlčel. „Nelíbí se ti zde nic?“ ptal se zahradníka. „Ano i ne, vše se mi líbí, ale nic se mi nelíbí tolik, jako ta stromy se stříbrnými kmeny a zlatými listy,“ řekl zahradník. „Ach tak!“ zasmál se Fagus, „tvé přání bude vyplněno.“

A tak si zahradník ze své návštěvy odnesl stromek, který doma zasadil. Na jaře se podivil že stromek nemá zlaté listy, a tak se rozhodli navštívit Faguse. Cestoval půl roku, ale Faguse ani jeho obrovský strom nenašel. Když se vrátil domů, byl podzim a strom, který mu daroval Fagus měl zlaté listy. Stromy od Faguse se rozrůstaly a dnes jim říkáme buky.

 

Básně V.třída  – září 2015

Básníme i sníme: Koho? Co? Nebo jen tak?

 

Páťa P.:  Bratrská

Mám rád školu, ta je skvělá,

super kluka ze mne dělá.

Rád bych zlobil, nemám kdy,

pořád dělám úkoly.

 

Máme skvělou družinu,

proháníme merunu.

Kámošíme všichni spolu,

nechce se nám nikdy domů.

 

Vojtěch M.: Co dokázal mistr Li

To, co nešlo mnohým,

dokázal mistr Li.

On namaloval Pandu,

na lístku sakury.

 

Tam, kde plyne řeka,

je bambusový háj,

tam velký mistr Li,

ty divy dokázal.

 

Matyáš D.: O víkendu v Řevnicích

O víkendu v Řevnicích

zažili jsme vichřici.

Hrál Kašpárek v rohlíku:

„Kašpárku, ty rychlíku!“

Pak nastoupil Vašek Koubek,

co do harmoniky dloube.

Nakonec hrál Petr Nikl,

co nad dětmi těžce vzdychl –

braly mu tam všechny věci,

nechtěly se rozutéci.

 

Franta B.: Ráj 002

Jdu vám takhle do hospody,

prý tam budou dneska hody.

Uviděl jsem dvířka,

místo kliky mřížka.

Buch, buch buším na dveře,

mrazí mě kolem páteře.

Dveře se pomalu otvírají

a krysy pod nohama utíkají.

Zalilo mě světlo bílé,

je to neskutečná chvíle.

Koukám okolo sebe,

nevidím nic než nebe.

Procházím růžovou zahradou,

motýli lítají nad hlavou.

Byla to fakt smůla velká,

že na mě z letadla spadla telka.

 

Příběh na téma Kniha v hlavní roli zaslaný do soutěže Rosteme s knihou 2014-2015.

Svá literární dílka poslali do soutěže žáci 3. třídy. V této 1. kategorii se zúčastnilo 923 dětí z celé republiky a nás mile překvapilo, že 4. – 10. místo obsadila žákyně naší školy, Kamila Syrovátková, autorka následujícího příběhu.

O knížce, ve které nic nebylo

Byla jedna knížka a v té knížce nic nebylo. Jednoho dne si knížka řekla: „ Já tu nechci jenom tak pořád ležet. Tady se na mě práší. Chci, aby si mě někdo přečetl. Ale jak si mě někdo může přečíst? Já nemám žádný příběh.“ Knížka se rozplakala.

Vedle se vzbudila druhá kniha, která se jmenovala Alenka v říši divů. A zeptala se: „Proč brečíš?“ „Já nemám příběh,“ odpověděla první kniha. A Alenka v říši divů zase usnula. A naše knížka si řekla: „Já odcházím, já tu nezůstanu. Jdu do světa na zkušenou. Najdu příběh a vezmu si ho.“ A tak šla.

A jak šla, tak potkala berušku. A zeptala se: „Ahoj Beruško. Já hledám příběh. Nechceš mi pomoci?“ „Ano, ráda. Ale příběhy se nehledají, ale vymýšlejí,“ odpověděla berušku. „Dobře, tak začneme. Jaký chceš příběh?“ zeptala se beruška. „Já nevím,“ řekla na to knížka. „Tak třeba byla jedna beruška a ta beruška se jmenovala Kačenka,“ začala beruška. „Tak jo,“ odpověděla knížka. A pak knížka dostala nápad. „A ta beruška šla do lesa,“ řekla knížka. „Dobrý nápad,“ odpověděla beruška. „Ale jak to napíšeme?“ zeptala se knížka. „No přece tužkou,“ řekla beruška. „Ale my ji nemáme,“ řekla na to knížka. Potkal je penál a ony si vypůjčily tužku. A napsaly celý jeden příběh. A ten příběh byl o Kačence a Julince. Knížka vymýšlela, beruška diktovala a tužka psala. Pak už to měly hotové, ale něco tam pořád chybělo. Byly to obrázky. Tak se vydaly o kus dál, ale než tam došly, tak se setmělo. Tak šly do houští přespat. Ráno se probudily a zjistily, že tam nejsou samotné. Byl tam brouček malíř a ten jim namaloval obrázky. Knížka se vrátila domů do knihovny a už se jmenovala O Kačence a Julince.

 

DÍK BRATRSKÉ ŠKOLE

žáci 5.třídy – březen 2013

Milá školo Bratrská,

velmi se mi stýská.

Budu vzpomínat na tuto školu,

i když nejsme na severním pólu.

Budu dále vzpomínat

na ty krásné chvíle,

jsem ráda, že chovali se tady

všichni mile.

Chvíle třeba jako,

když chovala jsem se jak pako.

Mám ráda také zahradu,

hlavně trampolínu a

doufám, že je v téhle básni

dostateček rýmů.

Bratrská škola má sportovní hřiště

a dokonce i pískoviště.

Získáš zde dost vědomostí,

ale i hodně dovedností.

Při výtvarce malujeme,

v jídelně se stravujeme.

Rádi florbal hrajeme,

na turnaje jedeme.

Při hudebce zpíváme,

dobré známky míváme.

Vysvědčení špatné nebývá,

pan vychovatel okna umývá.

Jsem ráda, že mě Marta učila,

i když jsem se přitom nudila.

Jsem ráda, že mě Vítek učil,

i když mě tak trochu přitom mučil.

Jsem ráda, že mě Jitka učila,

i když mě trochu prudila.

Naučíš se číst, psát i počítat

a můžeš si i veršovat.

Máme tu zajímavá zvířata:

hada, morče i osmáka.

Rádi jsme se učili

i na počítači pařili,

Neradi jsme se prali,

o přestávkách jsme si hráli.

Kamarády jsme tu měli

a dosud na ně nezapomněli.

Nejsme sice jedničkáři,

ale nejen pětkaři.

Pětky nás mrzely,

ale my jsme se nevzdali.

Učitele máme hodné,

učení však není snadné.

Bratrská je malá škola,

my voláme „Hola hola!!!“

ROZLOUČENÍ S BRATRSKOU

žáci 5.třídy – červen 2012

Jsme rádi, že jsme se tu všichni sešli a že jsme se sem všichni vešli.

Bavily nás všechny předměty, i když jsme nejradši chodili na výlety.

Rádi jsme se učili, ale radši jsme na počítačích pařili.

Všechny školy v přírodě byly krásné, to vám je ale snad jasné.

Na páťáckém plese jsme tančili a přitom jsme se tak trochu loučili.

Na letošní zahradní slavnosti jsme řádili, atrakce jsme si moc užili.

Potom jsme také zpívali a nakonec ve škole přespali.

Během těch pěti let někdo z nás odešel, ale někdo nový zase přišel.

Ostatní třídy se mají, že tu ještě zůstávají.

Moc nás to tu těšilo, a je nám smutno, že už to skončilo.

Přijdeme sem někdy zas, pozdravíme všechny z vás.

DEN ZVÍŘAT – 4. TŘÍDA

Matouš Neužil:

Naši malí osmáci

nemají nic na práci.

Naši malí osmáčci

jsou malincí chlupáčci.

Žofka pořád chrní

a hlava jí brní.

Hodně si je ceníme

a s nima se mazlíme.

Do noci se kočkují

a přitom se milují.

Náš velký pes

nesnáší už celou ves.

Utekl nám v les,

zaběhl na mez.

Náš malý hadíček

má plno myšiček.

Žere jenom ve tmě

a má ráda jen mě.

Naše velká kočka

má veliká očka.

Naše malé kočičky

snědly čtyři myšičky.

Pak si vlezly do bot

a pak padly do mdlob.

Naše malá slepička

snesla nám dvě vajíčka.

Náš křečí dědeček

má deset děveček.

Žere jenom zrní

a nohy mu brní.

Máme malou rybičku,

ta má hezkou barvičku.

Naši malou rybičku

vidíme furt v kolečku.

MÍŠA TŮMA:

A ta naše osmačka

měla taky osmáka.

A ti naši osmáci

měli srandu do noci.

A ti naši osmáci

Koupali se do noci.

HANKA ŠVEJDOVÁ:

Naše černá kočka

nemá modrá očka

a ten náš pes

sežere celou mez.

Mají rádi zrní,

taky rádi chrní.

Taky rádi chrní,

protože sní zrní.

VOJTA DAŠEK:

Když jde osmák na procházku,

nevodí se na provázku.

A když chodí v kolečku,

nechce vidět ovečku.

Naše kočka ptáčky loví

a potom je žere v křoví.

A ti vaši králíci

sežrali by vesnici.

JANKA KUBCOVÁ:

Naše malá Žofinka

má modroučká očínka.

Naše velká Bekuše

rozkouše nám čepuše.

Naše milá Žofuše

Měla čtyři mimuše.

MÍŠA KOHOUT:

Ta naše kočka

má zelená očka

a ten náš pes,

ten by sežral ves.

Když jdu se psem na procházku,

vedu si ho na provázku.

Když se osmák nají zrní,

spokojeně chrní.

Osmáci maj hodně sena

a maj hezká jména.

PÉŤA BOHATÁ:

Pískomil má pístčata

a kočky maj koťata.

Pejsek, ten je chlupatý,

honí kočky s koťaty.

Kočka mňouká,

pejsek kouká.

Osmák skáče,

křeček pláče.

Sova, to je divný pták,

v noci loví, a co pak?

Ve dne spí a v noci houká,

houká, a to na pavouka.

Když Žofinka chrní,

tak jí dejte zrní.

Když se Žofka vzbudí,

tak pak líně vrní.

MODIBO ROBERT KANÉ:

A ta naše Žofinka

carotku si pochřímká

a ta naše mláďátka

nesežerou je asi koťátka,

jsou přece roztomilá,

to jsou naše batolátka.

Připravujte seno,

nesežer je, feno!

LEON LACHMAN:

Naše černá kočka

má veliká očka.

A ten bílý pes,

ten prožene ves.

A náš velký osmáček,

ten má malý čumáček.

A když něco sežere,

tak se nikdy nepere.

RÁCHEL MIZUROVÁ:

Máme doma papouška,

oříšky nám vylouská.

Máme doma morče,

který strašně kouše.

Máme doma sovu sýčka,

Od rána jí máma hýčká.

KAMARÁDSTVÍ

Moje milá kamarádka

ráda jí jabka sladká.

A můj kamarád

mě má rád.

Snad protože se máme rádi,

jsme taky kamarádi.

Jestli chcete mít hodně kamarádů,

tak Vám dám jednu radu.

Mějte ostatní rádi

a budou z vás kamarádi.

U nás v Bratrské škole

se máme všichni rádi.

Děti jsou tu milé,

a proto jsou z nás kamarádi.

Klára Skokanová, 5. třída

ZEMĚ

Prosím poděkujte Zemi,

že jsme tu i my.

Že tu máme vodu k pití,

máme tu i jídlo k žití.

Že tu je i čistý vzduch

a zvířata nedělají ruch.

Máme tu i kytičky,

keříčky a stromečky.

Můžete vidět krásnou krajinu,

ale pozor na lavinu!

Klára Skokanová, 5. třída

Slohové cvičení ke stažení zde

Jak smýšlí o své škole sami žáci? Přesvědčte se, čtěte s námi!

ÓDA NA RAJSKOST 1

Vážení a milí,

na maličkou chvíli

pozveme vás k nám.

Hola, hola,

v Rajské ulici je naše škola!

Stojí v háji,

máme se tu jako v ráji.

Je s výtvarným zaměřením,

nehrozí nám učením, umořením.

Ve sklepě nám vzniká

krásná keramika.

Nikdo nenaříká, je tu i grafika.

Baví nás nejvíce,

v družině mít zajíce.

V každé třídě žijí,

kamarádi živí.

Není nás v nich moc,

Přijďte na pomoc.

Máme se rádi,

protože jsme kamarádi.

S barevnými motýli,

zvládnem učení za chvíli.

Marta ráda s námi zpívá

a je při tom roztomilá.

Jako z ráje,

na piáno při tom hraje.

Prostě pohoda!

Rajská ulice není náhoda.

ÓDA NA RAJSKOST 2

Školu máme malou,

ale se zahradou.

Všichni jsme tu přátelé,

hrajeme si vesele.

O veliké, o přestávce,

hrajeme si na zahrádce.

Jsou tu skvělí učitelé,

učit umí vážně skvěle.

Každý, kdo sem zavítá,

hned píše, čte i počítá.

Je zde taky spousta kroužků,

nenudím se ani trošku.

Chodím na grafiku,

taky na keramiku.

Je zde dramaťák,

taky hudebňák.

Na hřišti běhat můžeme,

v pátek na výlety půjdeme.

O Vánocích hrajeme divadlo,

a to je poslední, co mě napadlo.

ÓDA NA RAJSKOST 3

Těšíme se do školy,

nepíšem jen úkoly.

Hodiny plné zajímavých činností,

nikdy neprobíráme blbosti.

Můžeš se tu bavit a smát,

zábavy a her si užívat.

Píšeme a kreslíme,

v družině se honíme.

Škola, škola, školička,

učíme se slovíčka.

Učíme se anglicky

jako třeba slovo wolf,

na zahradě chybí nám

už jen mini golf.

Na naší zahrádce

je to jako v pohádce.

Rostlinky nám kvetou vzhůru,

už jich máme plnou fůru.

Škola úkolů má mnoho,

ale já je zvládám v poho.

Nebojte se milí zlatí,

že se vám tu někdo ztratí.

Není tu moc lidí

a jsou celkem milí.

Kdo nevěří, ať tam běží

do Rajské ulice č.3.

ODCHOD

Jóóó! A to je svět.

Bylo to krásných pět let.

Osmdesát dva přátel jsem měl

a pak jsem odešel.

Část duše jsem zde zanechal

a s tím jsem nespěchal!

Jako popínavá rostlina,

která po zdi se popíná,

když je jí zeď malá,

na jinou přelezla,

ale kořínky tam nechala.

Tak cítím,

jako by mi něco v duši zemřelo

a temno za sebou nechalo.

A tak loučím se s vámi přátelé

a odcházím do školy jiné!

Kuba Křivka, V.třída

JEŽEČEK NA PROCHÁZCE

Byl malinký ježeček,

měl malinký domeček.

Šel jeden den do lesa,

byl kousíček od ovsa.

Potkal tam paní,

jmenuje se Havraní.

A paní Havraní říká:

„Tamhle teče řeka.“

Ale ježeček říká:

„Já nechci vědět, kde teče řeka,

já chci vědět, kde je les

a zatím tu vidím jen oves.“

Klára a Daniela Skokanovy, 2. a 4. tř.