Prosinec

Je hezké se umět těšit. V srdcích nás, dospělých, je ale někdy tato schopnost hluboko schována pod smutkem z nesplněných snů, často uhýbáme pohledem a jen mechanicky plníme, co se od nás očekává. Ale každé novorozené dítě je znova pro nás nadějí, stejně jako dítě v Betlémě. Nadějí pro toho, kdo vnímá a do srdce si ho pustí a do očí se mu zadívá. Je pro mě velkým potěšením trávit adventní čas spolu s dětmi a tak trochu propustit, co všechno musíme udělat, a jen se těšit.

Prosinec je vždy především divadlo. Každé pondělí jsme se scházeli v kostele U Jákobova žebříku k nacvičování. Letos byly děti obzvláště soustředěné. Musely si hlídat své nástupy, ale hlavně byly ve všech scénách promíchané s dětmi z ostatních tříd, a tak bylo pořád co sledovat. Každý týden jsme si ale i zapalovali svíčky na adventním věnci a při relaxacích se snažili vnímat prchavé kouzlo naděje, důvěry a těšení. Pro někoho věc snadná, pro někoho nemožná. Je ale pěkné vidět, když se tato hyper třída dokáže zklidnit, propojit se v kruhu a držet se za ruce. Poslední týden nás čekala besídka, kde jsme si zahráli koledy, rozdali dárky a ochutnali přinesené dobroty. Kdo chtěl, přinesl i recept, aby se podělil. Před besídkou a divadlem nás ale čekal ještě úkol těžký. Seděli jsme v kruhu a psali jsme si každý každému něco hezkého, poděkování, přání, cokoliv, co se nám na druhém líbí. Mnohé z dětí psaly moc krásně, ale hlavně každý to zvládl. A jeden pátek k nám přišla Matějova maminka a my jsme se všichni s nadšením v očích vrhli na velké bohatství korálků a dali se do vyrábění náramků a náušnic. Škoda, že prosinec vždy tak rychle uteče.. A už tu byl poslední týden ve škole a s ním vánoční divadlo. Viděli jste sami..! Je hezké, že jsou na světě ještě setkání, která mají smysl!